Sídlo Galadriel

Slíbil jsi to 2. díl (HP/DM)

19. září 2010 v 13:56 | Galadriel |  Slíbil jsi to
Tenhle díl bych chtěla věnovat Maizeen, za to, že byla ochotna jse se mnou do něčeho takového 
pustit :-D a Wierce, za její bleskurychlou betu :-D Děkuji dámy :-). Jsem vašim dlužníkem.
Ještě by bylo dobré napsat, že vzpomínkové části jsou psány jiným písmem :-)



Slíbil jsi to 2. díl


Bylo tady tak zvláštní mrazivé ticho. Lidé tu tiše chodili, nosící na svých ramenech těžká břímě.

Vždy, když tu byl, se prázdnota v jeho srdci dostala o něco hlouběji, ale přesto tohle místo nacházel příjemným. Protože tady ten pocit sílil nejvíc. Pocit, že není sám. Nebyl sám.

"Slíbil jsi to."

Draco přivřel oči. Jemně políbil bílou orchidej. Rty otřel o jeden z jejích okvětních lístků. Bylo to skoro, jako by se dotýkal jeho. Vdechl její jemnou vůni. Dokonce voněla jako on. Donutil se zvednout víčka, pohlédnout do bolestivé reality. Před ním se tyčil opracovaný žulový kámen, v jehož středu bylo vytesáno jméno, které si kdysi nechal vyrýt do svého srdce. Pořád bylo dobře čitelné, pořád bylo dost hluboko, aby pouhá vzpomínka na to jméno dokázala zabolet. První slza si kličkovala cestu přes jemnou bílou pokožku, pálení, které způsobila, jej donutilo znovu zavřít oči.

"Slíbil jsi to."

Vešel do staré knihovny rodiny Blacků. Pamatoval si, jak o ní s úctou vyprávěl jeho otec. Nejspíš by byl zaskočen tím, v jakém stavu byla teď. Byla celá přerabovaná, v několika místech byly prázdné i celé police. U krbu se ještě tyčilo několik vysokých zlověstných komínů. Jednou slyšel Pottera mluvit o tom, že ji chce celou přetřídit a zbavit se výtisků obsahující černou magii, ale nečekal, že se do toho vloží tak urputně.

Jeho pohled okamžitě padl ke křeslu, z něhož vyčuhovaly havraní rozčepýřené vlasy. Byl překvapen, že byl ochoten jej ukrýt ve svém domě po všech těch letech školního soupeření a nepřátelství. Nepochyboval o tom, že jej museli členové Fénixova řádu dlouho přemlouvat, i když … ?

Už to byl měsíc. Měsíc, co se rozhodl přidat k bílé straně. Utéct od utlačování Temného pána a před záští svého otce. Měsíc, co mu jeho odvěký školní rival pomohl v nouzi. A ať si to jeho pýcha a egoismus nebyly schopny přiznat, od bran pekelných jej tenkrát dělil pouhý krůček. Měsíc, co se začal zajímat o zelenookého Nebelvíra víc, než bylo zdrávo.

Zarazilo jej, když si poprvé uvědomil, jak omámeně zírá na jeho úsměv. Všechny jeho vlastnosti, kterými dříve pohrdal, mu teď záviděl a obdivoval je. Od důvěry, kterou choval ke svým přátelům a kterou chovali oni k němu, od naivity až dětinskosti s jakou se dokázal dívat na svět, s jakým nadhledem bral všechny úkoly, které mu byly dány. Nečekal, že žít s ním mu změní pohled na něj. Že i on začne pociťovat tu naději, o které všichni tak rádi mluvili. Že i on začne doufat ve šťastný konec. Že i on začne Harrymu věřit. Koneckonců, jak říkával jeho otec, každý bojuje za zítřek, který si přeje. Od jisté doby má i Draco pro co bojovat.

Pamatoval si, jak před týdnem měl jednu ze svých bezesných nocí. Ne kvůli nočním můrám, ale proto, že nemohl přestat myslet na Harryho. Jaké by to bylo dotknout se ho. Dotknout se zlatého chlapce? A co teprve kdyby se on dotýkal jeho. Cítit horké opálené ruce na své pokožce …. Vstal celý upocený a zamířil si to přímo do kuchyně.

Zarazil se uprostřed dveří, když zjistil, že zřejmě nebyl jediný, kdo nemohl usnout, protože v kuchyni byl i Potter, v ruce měl nedopitou sklenici mléka. Což by nebylo tak hrozné, kdyby černé trenky nebyly jediný kousek oblečení, které zakrývalo Nebelvírovo tělo. A Draco měl tu možnost zjistit, že povaha není to jediné, co se na něm dá obdivovat. Stál a zíral na něj snad hodiny, nebo alespoň jemu to tak připadalo. Do reality jej vrátilo až zjištění, že Potter je v obličeji celý rudý a i on cítil, že mu tváře začínají hořet. Rychle se obrátil a utekl zpět do své ložnice. Od té doby se mu o nikom jiném nezdálo.

Když si s ním chtěl ráno promluvit, nemohl jej nikde najít. A ani zbývající dny se mu nedařilo odchytit Pottera samotného a dostat možnost mu vysvětlit, že nemohl usnout a nevěděl, že v kuchyni je někdo další. Ale Nebelvír jako by se mu sám vyhýbal.

Posadil se naproti němu, zřejmě si ani nevšiml, že přišel do místnosti někdo další. Stále si zaujatě listoval v nějaké knize.

"V téhle knížce asi žádné obrázky nebudou, Pottere. Anebo si snažíš hrát na to, že umíš číst?" naklonil hlavu na stranu a čekal na jeho reakci. Zřejmě by jej neměl takto provokovat, přece jenom jej nechával bydlet v jeho bytě. Ale musí si uchovat alespoň něco z těch starých časů. Co jiného by mu potom zbylo?

Harry do něj zabořil svůj smaragdový pohled a Draco začínal znovu cítit to příjemné teplo, které se mu začalo rozlévat po břiše.

Odložil knihu a přešel rovnou k blonďákovi. Naklonil se nad něj a rukama se opřel o úchytky na křesle, kde seděl Zmijozel. Ani nevěděl, jaké problémy tím Dracovi způsobil. Tehdy si poprvé všiml, jak nádherně voní.

"Proč jsi takový pokrytec, Malfoyi?"

Voní jako orchidej.

"Pokrytci jsou všichni, Harry. To jenom možná ty věříš, že tomu tak není. Věříš lidem tu svatost, za kterou se tak pracně schovávají. Pokrytectví není slabost milý Harry, když ji přijmeš. Občas by se ti hodilo podívat se na svět mýma očima," znovu naklonil hlavu a stále se na něj díval.

Ani si neuvědomil, že použil jeho jméno. Připadalo mu to tak samozřejmé, když začal mluvit. Čekal, že se Nebelvír urazí a odejde, a on konečně přestane cítit to spalující horko. Ale on se pouze usmál a jeho pohled se v tu chvíli stal ještě pronikavější.

"Čas od času by ti neuškodilo podívat zase mýma očima, Draco."

"Slíbil jsi to," zavzlykal.

Už nedržel slzy. Zde se nad tím stejně nikdo nepozastavoval.Zde se to nepovažovalo za něco nepatřičného. Třásl se po celém těle. Věděl, že kdyby tu s ním teď byl, určitě by jej objal a on by se opět cítil v bezpečí. Zbavil by jej smutku a hořkosti v jeho srdci. Ale …

Protáhl se po posteli. Celý rozespalý chtěl obejmout svého milence, ale místo toho jeho ruka spadla do prázdného místa postele. Líně otevřel oči a ještě poloslepý, díky pronikavým, vtíravým, slunečním paprskům, se rozhlédl po ložnici. Opřel se o lokty, přikrývka mu sklouzla po nahé hrudi. Usmál se, když jej spatřil ve dveřích do koupelny.

Poklepal prsty na prázdné místo vedle něho a vyzývavě se na něj podíval. Skoro se roztekl, když se jeho rty roztáhly v ten nejkrásnější a nejmilejší úsměv, který mu kdy někdo věnoval. Věděl, že je jeho, jenom jeho.

Sledoval, jak k němu došel pomalým krokem. Ve dvou smaragdech opět plály dva veselé plamínky. Ulehl vedle něj a Draco se nechal ovinout silnými pažemi. Nikdy se necítil tak v bezpečí a tak šťastný. Harry naplnil a obohatil jeho život tak, jak se to nikomu nepodařilo. Dokázal na něj přelít všechnu svou pozitivní energii a svět kolem byl s ním najednou hezčí. Vyplnil prázdnotu v jeho srdci. Nikdy by nevěřil, co s ním dokáže udělat jeho přítomnost.

Ale pořád tu jejich štěstí překážela válka. Pořád tu ještě byli smrtijedi a Temný pán. To všechno se nad nimi snášelo jako temný mrak. A Draco se bál. Bál se, že by o tohle všechno mohl přijít. Že by mohl přijít o Harryho, o chvilky strávené s ním. A strach ho svíral i teď, i v tuhle chvilku, kdy se utápěl v nevinné záři Nebelvírových očí. Věděl, že za tou září se někde v temném koutku krčí nejistota. Nejistota z blížící se závěrečné bitvy. Bitvy, která všechno rozhodne.

Přitiskl se ještě víc k teplému nahému tělu.

"Mám strach, Harry," zašeptal. Srdce se mu sevřelo, když konečně vyslovil ta slova. Slova, která mu nedala spát.

"Neboj, Draco. Já tě ochráním," usmál se na Harry a vzápětí ucítil jeho vláčné rty na svém čele.

"Nebuď blázen, ty můj hrdino. Nebojím se o sebe, ale o tebe!"

"Mě se tak snadno nezbavíš, Draco. Já tu s tebou budu pořád. Vždycky budu s tebou."

"Slibuješ?"

"Slibuji."

Draco si úlevně oddechl a poté usnul na Harryho hrudi.

"Slíbil si to!"

Odpolední slunce se marně snažilo usušit mu všechny slzy. Utrhl jeden z okvětních plátků a začal jej drtit ve své dlani. Rozbil celou jeho dřívější krásu. Cítil, jak plátek v jeho dlani ztrácí svou dřívější jemnost a stává se z něj oplzlý smuchlanec. Bylo to tak jednoduché. Zničit to. Zničit všechnu nádheru a nevinnost okvětního plátku v rámci několika sekund. Bylo tak snadné přijít o štěstí a životní cíle. Bylo tak snadné ztratit chuť do života. Bylo tak snadné chtít přestat snít.

Možná, že kdyby si víc vážil toho, čeho se mu tak lehce dostalo. Možná, že kdyby tenkrát přišel dřív. Možná … ale … Tak co udělal špatně?

"Slíbil to!" zavzlykal do tichého hrobu.

Seděl s Weasleym v jídelně. Neměl ani páru, proč tu nechali zrovna je dva. Možná, že chtěli rozvířit stereotypní vlny a mít zas někoho mrtvého ve svých řadách. Určitě se všichni sázeli, kdo první vyjede na koho. Malfoy, či Ron. Kdo udeří první?

Kdyby nebyl zaneprázdněn kilowattový pohledem, který věnoval Weasleymu, začal by se smát nad ironií téhle chvíle. Mohl jít na pochůzku s Harrym. V temné noci zjišťovat, jestli se smrtijedi nepletou do chráněných míst, nebo by se mohl plést do těch Harryho. Ne, musí tu sedět s Ronaldem Weasleym, který už přes hodinu prohrával jejich oční souboje na plné čáře.

Vždycky měl hubu plnou nebojácných keců, když tu byl někdo z řádu, ale jakmile byli v celém domě sami, nevzmohl se na nic. Netroufl by si na něj. Nejspíš si byl až moc dobře vědom toho, že rodiče jej do černé magie zasvěcovali už od plenek. Donutil by jej, aby si urval nohu, následně ji použil jako koště a takhle vybaven si šel zahrát Famfrpál.

Zrovna uprostřed jejich dalšího pětisekundového očního souboje je vyrušilo zapraskání ve vedlejší místnosti. Během chvíle se k nim vřítila Hermiona. Draco se zaměřil na její zkrvavenou ruku.

"Už to začalo," vydechla vyděšeně.

"Před pár minutami. Prolomili obrané štíty v Bradavicích. Všichni se tam začínají přemisťovat."

"Harry," řekl zděšeně potom, co se stihl vzpamatovat a okamžitě se přemístil na Bradavické pozemky.

Musí jej najít. Musí! Proboha, vždyť s tím měl počítat. Měl počítat s tím, že to může vypuknout každou chvíli. Před očima se mu pořád zjevoval obraz černovlasého Nebelvíra. Nevšímal si toho, jestli se ti dva přemístili za ním. Nebyl čas se otáčet. Musel zjistit, kde je Harry.

Na jedné straně byla probořena velká díra ve zdi. Ani nechtěl pomyslet, jak strašné kletby tu musely padat. Okny se blýskaly záblesky. U hlavní brány byla dvě mrtvá bezvládná těla.

"Sakra, Grangerová," nevypadalo to tady na bitvu, co začala teprve před pár minutami.

"Harry," celým hradem se ozýval jeho hlas.

Už potkal několik bystrozorů, kteří hlídali znovu vydobyté části hradu. Sám se podílel na poražení několika skupin smrtijedů. Pro temnou stranu to nevypadalo dobře. Spíš to vypadalo, jakoby už bojovali z posledního. Jakby se všichni v černých hávech a stříbrných maskách snažili dostat mimo hrad, ne do epicentra dění. Vypadalo to jako konec bitvy.

"Že bych přišel pozdě," tahle myšlenka na něj padla jako velký nebezpečný stín.

Pomalu se přes trosky dostával do středu hradu. Voldemort to chtěl ukončit ve velkém. K tomu se přímo nabízela Velká síň. Vůbec se mu nelíbilo to, co nacházel s každým krokem, kterým se přibližoval k Velké síni. Uviděl pár lidí, plačící u svých blízkých, kteří nejevili známky života. Všude bylo cítit smrt a strach. Pár bystrozorů odváděli chycené smrtijedy. V chodbě, v jejímž prostředku byl vchod do Velké síně se leželo spoustu raněných. Někteří pouze postávali se sklopenými hlavami. Tohle všechno mu přišlo až moc ponuré. Jestli vyhráli, neměli by všichni tvářit takhle. Přišel snad opravdu pozdě?

Bál se teď toho vchodu tak, jako se už dlouho ničeho nebál.

"Longbottome," oslovil osobu, která se krčila u vchodu do síně. Byl rád, že konečně potkal někoho, koho zná. Kdo by mu mohl říct, kde se přemístil jeho přítel.

Určitě bude na ministerstvu. Určitě bude vyslýchat Voldemorta, pokud z něj něco zbylo. Nebo něco jiného. Je jasné, že tady být nemůže. Kdyby tu zůstal, určitě by tu pobíhal a snažil se všem pomoct. Možná, že už na něj čeká doma. Určitě.

"Určitě. Přece to slíbil," zašeptal pro sebe a pokusil se o úsměv, ale byl to úsměv, ve kterém nebylo pro naději místo. A pořád tu byla v jeho hlavě ta odporná vtíravá představa.

Neville zvedl hlavu a upřel na něj své velké smutné oči. Jeho tvář nevypadala vůbec jako tvář někoho, jehož strana vyhrála bitvu. Vypadal spíš jako někdo, kdo by posledních pár hodin nejraději vymazal ze svého života. Ten pohled se Dracovi vůbec nelíbil.

"On, nechtěl, abychom tě volali, když to začalo … snažili jsme se," stačil ze sebe vysoukat, než se naplno rozplakal.

Dracovi se sevřelo hrdlo. Ptal by se dál, vytloukl by to z něj, kdyby mohl. Jeho kroky jej vedli do Velké síně k hloučku, který se tam kolem něčeho vytvořil. Zvuky se k němu dostávaly jakoby odněkud z dáli, všechno až na střed toho hloučku bylo pro něj rozostřené.

Nevšímal si těl smrtijedů a bystrozorů, které někdo poskládal na kraj, ani těla největšího temného mága všech dob. Když byl téměř na dosah hloučku, bylo mu jasné, že nestojí kolem něčeho, ale někoho. Srdce se mu svíralo. A naděje byla pomalu, ale jistě na dobro vytlačována pryč z jeho života.

Odtrhl od sebe dva bystrozory a protlačil se mezi ně. Pohled mu padl na dva důvěrně známé smaragdy. Ale něco bylo špatně. Už v nich neplály dva veselé plamínky, jako to častokrát vídával. Veškerá energie, která jej pokaždé obklopovala, se někde ztratila.

Chtěl na něj zavolat, chtěl mu říct, ať už ho přestane strašit svým spánkem s otevřenýma očima. Klekl si vedle něho. Chtěl se jej dotknout, ale strach mu bránil. Bál se, že by tam už nebylo to teplo. Nakonec přece jen bříšky prstů přejel po jeho tváři. Nebylo tam.

Z očí mu unikly první slzy. Tohle nebyl Harry, kterého znal. Tomuhle chyběl život. Jeho Harry.

Políbil jej na mrtvé rty. Pořád doufal, že je to jen hloupý sen. Že jej pouze klame zrak. Určitě se na něj brzy jiskřivě usměje a obejme jej. Ale Harry se k ničemu neměl.

Cítil, jak jej někdo chytil za rameno a snažil se ho odtáhnout pryč. Jak jen můžou? Proč jej chtějí dostat pryč?

Draco pevněji sevřel tělo pod sebou a zoufale se snažil najít alespoň náznak života.

Nenašel ho.

"Slíbil si to," zašeptal vyčítavě do mrtvých očí.

"Slíbil to!"

Opatrně položil bílou orchidej vedle žulového kamene.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nade Nade | 19. září 2010 v 14:31 | Reagovat

Sakra holky, dohodly jste se, že to bude deprese na pochodu? Jedna povídka smutnější než druhá. I když jsou moc krásné, ta třetí by mohla trochu (spoň trošičku) zvednout náladu.
Jinak díky, brečela bych s Dracem.

2 Wierka Wierka | E-mail | 19. září 2010 v 17:02 | Reagovat

Není vůbec zač, bylo mi potěšením a ctí, kdykoliv. Píšeš úžasně... :o)

len tak mimo... vim o povidce s parem SS/HP, myslíže by mohla být dobrá a stála by za překlad... a pak je tam autorka Galadriel, co piše HP/DM, no, tak jsem zistila že je jich tam několik, ikdyžž ja myslela jednu určitou. Sama si na překlad ale netroufám. Snad sama pro sebe XD

3 maizeen maizeen | 19. září 2010 v 17:08 | Reagovat

zlatíčko a kdo ted nasadil vysokou latku??
normálně mi kapou slzy... NÁDHERA... krásnější snad neexistuje....

4 maizeen maizeen | 19. září 2010 v 17:09 | Reagovat

zlatíčko a není zač... do té poslední se musíme pustit co nejdřív...ju....

5 Ivet Ivet | Web | 19. září 2010 v 20:10 | Reagovat

Slzí mi oči. Jak ty to sakra děláš? Nádherné, smutné.. Opravdu se ti to povedlo. Ale příště by to chtělo trvalejší naději. :)) I když je mi jasné, že s tímto názvem to opravdu nešlo jinak.. ;))

6 Galadriel Galadriel | 19. září 2010 v 21:02 | Reagovat

Nade: No myslím, že tě pokračováním asi nepotěšíme. :-( Ale zkusím si to vylepšit Zelenou růži :-D

Wierka: No já kdysi našla v kometech na jinačích stránkách další Galadriel a to českou :-D Ono to taky není nějak originální přezdívka :-D Ale na ty povídky se určitě podívám a potom bychom se mohli domluvit na překladu, šak tvůj mail mám :-)

maizeen: To si piš, že se do ní pustíme, co nejdřív :-) Dám ti vědět co nejdřív :-)

Ivet: Děkuji :-) Nechtěla jsem tě rozbrečet :-D Zkusím si to vykonpenzovat něčím veselejším :-D

7 Ivet Ivet | Web | 22. září 2010 v 23:01 | Reagovat

Gal, ale to bys mohla. :))) Co takhle pokračováním k Nic není takové, jak se zdá být? *slint* Nebo čímkoliv veselým, romantickým nebo vášnivým, wrau. :))) Těším se, moc. :))

8 Achája Eressiel Achája Eressiel | Web | 27. října 2010 v 23:15 | Reagovat

Teda... ještě v kombinaci s opravdu smutnou písničkou... to fakt nedávám. Krásný.

9 Majitelka domu Majitelka domu | Web | 11. března 2011 v 17:43 | Reagovat

No jo, závislost na tomhle páru je silně nezdravá :D moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama