Sídlo Galadriel

Krev jako čokoláda - 1. kapitola

5. ledna 2010 v 21:47 | galadriel |  Krev jako čokoláda
   Začínám novou povídku. Je to to trochu mimo od toho, co jsem psala dříve, 
ale potřebovala jsem změnu.Tím nechci říct, že bych se chtěla vykašlat na
předchozí kapitolovky, to rozhodně ne. Doufám, že se bude líbit. Zároveň
bych chtěla poděkovat za komentíky. A i když se zpožděním, vám všem
přeji krásný, nový rok 2010 :-)



1. kapitola

Unaveně se opřel o starou židli ve své pracovně. Den se pro něj zdál už tak moc dlouhý, a to byla teprve odpolední pauza. Kdo by řekl, že práce na psychiatrickém oddělení bude tak únavná.

Ale vidět tolik lidí topit se v beznaději, to bylo samo o sobě dost vyčerpávající. Věděl, jak tomuhle místu lidé říkali. Když sem nastoupil, připadalo mu to směšné. Za ty roky ho smích přešel.

Posílali sem pouze případy, u kterých věděli, že k žádnému zlepšení už nedojde. Lidi, kterým už zkrátka nemoli pomoci, u kterých si ani mágové nevěděli rady. Sloužilo to spíše jako místo posledního odpočinku, ale mezi lékouzelníky bylo známé jako "hřebíček do rakve". Tolik pravdivé ironie v těchto pár slovech. Za celou historii tohoto oddělení by se dali pacienti, kteří odtud vyšli vyléčení, spočítat na prstech jedné ruky.

Ze začátku sem chodil s nadšením. Přišlo mu absolutní věřit tomu, že všichni pacienti, které tu denně navštěvuje svůj stav psychicky nezvládnou a zhroutí se. Ale s každým jeho novým pacientem, který nahrazoval toho předešlého, jeho naděje na jejich uzdravení slábla. Už jen v těžké agónyi chodil na toto místo a v myšlenkách počítal, kolik jim ještě zbývá času.

Pamatoval si na to, jak mu v prvních měsících přišlo chování doktorů k pacietům nelidské. Pamatoval, jak jim vyčítal, že nejsou přátelští. To ještě nechápal. Ano, vytvořit si vztah mezi doktorem a pacientem je sice nádherné, ale o to težší je, když se léčba nezdaří. A jako doktor si to vyčítal, i když věděl, že udělal maximum. Tak i on začal o lečených mluvit jako o číslech. Lidech, které nezná, pacient na pokoji šest, jinak to není dovoleno. Nesmí být, protože takhle je to jednodušší. Naučil se neříkat jim jménem, ani v myšlenkách.

Viděl už spousty druhů šílenství a beznaděje. Lidi, jestli jse jim tak ještě dalo říkat, kteří si prošli peklem. A že to nebyli výhradně jenom krysy, které zalezou po první známce nebezpečí, ne to nebyli. Kdysi.

Rukama mu prošlo spoustu čarodějů, skvělých čarodějů, kteří se významně podíleli na rozvoji Kouzelného světa. Jenomže ne každý může unést tíhu života, do kterého se uvrtal. Ne každý má žalůdek na to, aby se udržel, když dojde navrchol. Když zjistí, jak to tam skutečně vypadá. Přišlo mu až směšné, jak rychle se na tyto "velké" lidi zapomínalo. Jak rychle se zapomínalo na blázny.

Do kartotéky uložil spisy své pacientky, bývalé pacientky. Catherine, vypadala už tak dobře. Dokonce, díky ní i uvěřil, že by se snad někdo konečně mohl dostat z tohoto hrozného místa. Ale včera jeho sen zkončil. Našli ji mrtvou na její posteli. S tím šíleným výrazem v očích, s kterým tu tak často pacienti "odcházeli".

U ní porušil své tabu, to tabu, které už si nikdy nedovolí porušit. Našel v ní přítele. Rozuměla mu, a svým způsobem, se naučil rozumět on jí. Bylo krásné vidět ji v jejich lepších dnech, ale ty horší...

Zavřel oči a snažil se stopnout myšlení. Tohle místo jej jednou připraví o rozum.

Ale měl snad na výběr? Chtěl dělat lékouzelníka v nějaké špičkové léčebně. Copak někoho jako je on, by na nějakém takovém místě zaměstnali? Syn smrtijeda. Stačí se narodit do špatné rodiny, nemusíte být jako oni, ale lidé už si vás zaškatulkují podle vlastní potřeby.

Během války se schovával. Je pravda, že neudělal nic moc pro výhru bílé strany, ale copak šlo něco dělat, když po něm šel jak Voldemort, tak bystrozoři. Odsoudili jej předem za něco, co neudělal. Celou dobu se musel schovávat, dokonce i před vlastní rodinou, budiž jim země lehká. Nakonec mu stejně vše vyčítali, a dokonce jej měli za zbabělce.

Lidé se na něj díval skrz prsty i přes to, že soudně bylo prohlášeno, že nikdy nebyl smrtijedem a nedopustil se žádných závažných trestných činů. Prestiž jména Malfoy byla v tahu. Majetek mu ale zůstal, neboť jeho rodičové umřeli dřív, než stihli změnit závěť. Ale po válce, a zvlášť válce jako byla tato, vám byli peníze, jako bývalému tak zvanému smrtijedovi, k ničemu. A co s lidmi jako je on?

Nakonec přijal práci tady. Téměř jediné místo, kde jej přijali, ač měl ve škole vynikající výsledky.

Bylo to odlehlé místo. Téměř jako by vytržené z relity. Žilo si svůj vlastní život. Když jste pracovali tady, museli jste tomu dát vše, nebo odejít. Skoro žádný soukromý život. Jen vy a pacienti. Jejich diagnózy, bolesti, záchvaty šílenství. Bylo to náročné, ale naučil se tu s tím vyrovnat a zapadnout. Nakonec, o nic jiného tu nešlo.

Z myšlenek jej probralo tiché zaklepání a následný vstup jednoho ze zdejších pracovníků, Bobyho. Oficiálně tu zastával pouze roli údržbáře, ale díky malému počtu pracovníků v této nemocnici tu zastával i funkci sekretářky.

Byl to malý hubený mužíček, až nepřirozeně moc hubený. Jeho tvář neměla daleko od podoby krysího ksichtu a když se usmál, pocit podobnosti mezi ním a tím malým tvorečkem se ještě víc prohluboval. Pořád nosil zářivě žlutou kšiltovku, pod kterou se zkrývaly zamaštěné, řídnoucí vlasy. Moc inteligence nepobral, ale v základu to byl dobrý chlap.

"Přivezli vám novýho, šéfe. Místo té, která umřela včera. Máte ho na pětce," hodil mu spis na stůl a při tom si nahlas potáhl nosem.

Draco se zhnuseně ošil, na zvyky toho muže si nikdy nezvykl. Podal mu pár kapesníků a začal si prohlížet informace o svém novém pacientovi.

"Nový pacient, a tak rychle?" Draco povytáhl obočí.

Stále vynechával kolonku se jménem, tu si nechával naposled. Prohlídne si jej pro případ, že by o něm měl něco napsat, jinak pro něj bude pacient na pokoji pět a nic víc.

"Však víte, nějaký ten blázen se vždycky najde," zasmál se svým ukvíleným smíchem.

Draco se jen zašklebil nad hloupým humorem toho muže. Posunkem mu naznačil, že může odejít a zachvíli se vydal směrem k pokoji pět.

Zvláštní, vždy dostával o pacientech hrubý štos, kde se nacházela hromada jejich onemocnění, zprávy o jejich stavu, které nemocnice již navštívili. Ale tenhle měl pouze pár stran, na jedné z nich byly údaje o tom, v jaké nemocnici se nacházel předtím. Žádní jmenovaní příbuzní, přátelé, nic z toho, co nacházel v jiných formulářích svých pacientů. Na dalších se nacházel stručný popis jeho stavu. Trpí depresemi, nepřirozeně bledý, nespavost...

"Opravdu velmi stručné," řekl si vduchu Draco a zastavil se před dveřmi číslo pět.

Nikdy neviděl tak hrozně vyplněný formulář. Mnoho kolonek bylo prázdných, nebo pouze napsáno, neznámo.

Zbývala již pouze poslední část formuláře. Pacientovo jméno.

"James Evans," nechal tato dvě slova proplout jeho ústy.

I přes hrubé dveře pokoje číslo pět, majitel tohoto jména uslyšel jeho hlas. Celé jeho tělo jakoby na okamžik zmrlo. Znal ten hlas. Znal ho dobře. Ďábelsky se usmál. Tohle bude ještě velmi, velmi zajímavé.
 

25 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Saskya Saskya | 5. ledna 2010 v 22:30 | Reagovat

peknéé :)... som zvedavá, jak sa to vyvinie :)

2 gleti gleti | 5. ledna 2010 v 22:48 | Reagovat

Začíná to velmi slibně.
Takže napjatě očekávám, jak budeš pokračovat.

3 Ivet Ivet | Web | 5. ledna 2010 v 22:49 | Reagovat

Jsem napjatá, co na nás v dalších kapitolách chystáš. A proto se na ně moc těším. =) Děkuji za povedený úvod a přeji mnoho času na psaní, toho není nikdy dost. ;)

4 Wierka Wierka | 5. ledna 2010 v 23:12 | Reagovat

štastný nový rok :o)
zajimave, jsu zvedava jak se to bude vyvíjet, snad bude brzo další :o)

5 kira kira | 6. ledna 2010 v 13:52 | Reagovat

Tak sem napnutá jak kšandy :-D

6 Galadriel Galadriel | 6. ledna 2010 v 15:14 | Reagovat

Děkuji moc za komentáře, jsem opravdu ráda, že se to líbí. Hned mi zlepšily náladu a dali chuť pokračovat ve psaní této kapitolovky. Je to snad poprvé, co mám v hlavě vymyšlenou přesnou linii příběhu od začátku do jeho konce. Většinou jsem jen připisovala části, které mě zrovna napadli. Ještě jednou moc děkuji.

7 Galadriel Galadriel | 6. ledna 2010 v 15:15 | Reagovat

oprava: napadly :-D

8 Irbis Irbis | 6. ledna 2010 v 15:56 | Reagovat

Přeji radost ze psaní nové povídky a aby Ti šla pěkne od ruky. Sama však želím Zelené růže a Nic není takové, jak se zdálo.

9 Kiki Kiki | 8. ledna 2010 v 16:04 | Reagovat

koukám každý den, kdy bude nová? Tohle má moc dobrý začátek na to aby kapitolka byla jednou za dva měsíce ...

10 maizeen maizeen | 11. ledna 2010 v 20:35 | Reagovat

No jsem zvědavá ... jak to dopadne...už dlouho jsem tu nebyla a tak přemýšlím kdo ten James je....Doufám že se to brzy dozvíme....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama