Sídlo Galadriel

Zelená růže 6

21. září 2009 v 23:37 | galadriel |  Zelená růže
     Kouká na obrazovku jako vejr. Zblblá ze čtyř hodin kocka, dopisuje poslední řádky kapitoly.
Částečně šťasná, že konečně našla svou betu, ale zítra bude muset opět do jámy lvové.
Dáváno v pozdních hodinách, nepřekontrolováno ani mou strohou češtinou, prosím omluvte.
Budu se snažit, co nejrychleji napravit. :-) Doufám, že se bude líbit, dobrou noc vám všem
a hlavně sladké sny.
Vaše Galadriel


6.kapitola

Harry se celé ráno nemohl zbavit zasněného výrazu, který se usadil na jeho tváři. Myšlenkami byl stále se Zelenou růží. Až později po plese si uvědomil, že o něm prakticky nezjistil nic nového. Měl připraveno tolik otázek, ale stačil jediný krátký pohled do šedívých očí a všechno, co měl v plánu udělat, se někde vytratilo a zůstal tu jen tupě zírající Harry.

Hermiona s Ronem seděli naproti němu. Na obou dvou byla vidět únava. Mžourali ospalýma očkama po stole plným doborot, ostatně jako většina ve Velké síni, která se po namáhavém, sobotním večeru rozhodla účastnit snídaně, a namáhali si hlavy identitou Zelené růže.

Vypadalo to jako by zvědavost těch dvou, co se Zelené růže týká, byla o dost větší než Harryho.

U ranní pošty nechyběla ani malá, bíla sovička. Harry se zatajeným dechem odvázal psaní. Rozloučil se s Hermionou a Ronem, i když pochyboval o tom, že mu věnovali pozornost. Oba ožužlávali své hrnky plné kávy a v rukách měli polorozkousané koláčky.

Harry, pořád s hlavou v oblacích, se vydal k východu z Velké síně. Nerozhlížel se kolem, jeho pohled věnoval pouze lístku v ruce. U dvěří do něčeho prudce vrazil. Srážka jej probrala do reality. Mnul si bolavé rameno, kterým do někoho strčil. Omluvu, která se mu drala na jazyk, okamžitě zadusil, když se mu do uší dostal známý hlas.

"Neumíš dávat pozo,r Pottere," vyplyvnul ze sebe Draco.

Harry zapoměl na všechny nejapné poznámky, které chtěl vychrlit na blonďáka.

Šedivý pohled roztloukl jeho srdce a zrychlil dech. "To není možné", probíhalo mu hlavou. Dál tupě zíral na Zmijozela před sebou a v hlavě si srovnával poslední hodiny včerejšího večera.

Úsměv Zelené růže. Věděl, že ho znal, že mu někoho připomínal. Postoj, chůze, jeho hlas. A především ty oči. Znal ten pohled. Znal barvu bouřkového mračna. Znal jeho tipické naklonění hlavy a to, jak se často kousal do spodního rtu. Tak proč mu to nedošlo?

Rozběhl se chodbou pryč. Jeho útěk sledoval smutný šedivý pohled.

Harry se udýchaně opřel o stěnu. Podíval se za sebe, jestli jeho úprk nikdo nesledoval, ale chodba byla liduprázdná. Byl slyšet jenom slabý vánek dostávající se přes staré, dřevěné okno.

Byl tak hloupý. Udělal ze sebe pitomce. A proč? Protože Malfoy. Vždycky to byl Malfoy, ten co mu pil krev.

A přeci bylo na očích Zelené růže něco jiného. Nebylo v nich žádné opovržení, ani arogance. Byly milé, vášnivé, toužebné, nevinné. Někde hluboko za tím vším možná strach. Nebyl to pohled podobný Malfoyovi. Tak proto jej znal, ale při tom byl tak vzdálený.

"Lidé nosí spousty masek," vzpomínal na jeho slova.

Musel se sám pro sebe usmát. "arogance, původ", dával mu tolik nápověd a on je přehlížel. Znal ho dobře. Koho jiného můžete znát lépe, než vašeho úhlavního nepřítele.

Proč ho to nenapadlo dřív? Jak dlouho už se spolu nepohádali, jak dlouho už od něj nelyšel nějakou narážku.

Proč si nikdy nevšiml jeho nádherných obličejových rysů. Okouzlujících rtů, které uměly vytvořit ten nejkrásnější úsměv.

Harrymu se rozléval známý horký ocit v břiše, když si vzpoměl na Dracův polibek.

Tak dlouho se popichovali a uráželi. Dokáže se přesto vůbec přenést? Bylo snad za tím vším něco víc?

Chtěl ho. Chtěl Zelené růži. Bude ho chtít i jako Draca?

"Draco," zašeptal do ticha chodby.

Dokázal by se teď s ním vůbec hádat? Pár dopisů a jak to dokáže zamávat s vaším názorem na jinou osobu.

Muselo ho chtít spusty holek. Ne nadarmo mu říkali zmijozelský princ.

V ruce pořád mačkal kus zrulovaného papíru. Kousek pergamenu jej do očí uhodil jako blesk. Bylo to jiné dívat se na něj jako na dopis od Draca Malfoye. Bylo to zvláštní.

Harry se zpoceným rukama začal pomalu roztahovat zkrčené psaní. Kdo by řekl, že Draco umí být takový romantik?

Záleží na tobě. Budu na tebe čekat.
Tak moc tě chci Harry. Nejraději bych ti to řekl osobně, ale bojím
se dne, kdy zjistíš, kdo doopravdy jsem. I přesto budu respektovat tvé rozhodnutí.
Ano, respektovat. Jsem si jistý, že slova jako respekt by jsi od člověka jako jsem já,
nikdy nečekal. Včerejší noc byla nádherná a já ti za ni děkuji. Mohu jen doufat ve víc
takových nocí.
Jenom tvůj Zelená růže

Harrymu divoce bylo srdce. Připadal si jako figurka na šachovnici, o jejímž osudu rozhoduje hráč hrající na její straně. A co kdyby se role obrátily?

Celý zbytek dne si lámal hlavu nad tím, proč si vybral zrovna jeho. Na tím, proč na to nepřišel dřív. Čím víc přemýšlel nad Zelenou růží, tím víc zjišťoval, že jej bere jako Draca. Čím víc přemýšlel nad Dracem, tím víc zjišťoval, že mu vůbec nevadí, že je to on. Tím víc zjišťoval, že ho chce, chce s ním být. Chce zjistit jaký Draco je.

Na posteli měl rozvalené všechny jeho dopisy. Každou další hodinkou mu klesaly víčka, až nakonec pleskl hlavou o peřiny plné psaní od Draca.

Probudily ho až paprsky slunce, které si razily cestu přes okno chlapecké ložnice. Protřel si unavené oči. Po slepu šmátral rukou po prostěradlu, kde odhadoval místo ztracených brýlí. Když se ospalé smyslové orgány začaly pomalu probouzet, do uší se mu dotávalo silné chrápání jeho spolubydlících.

První, co jeho hormonami zblblou hlavu dokázalo napadnou, bylo: "Chrápe taky Draco?"

To jméno se stalo prvotní myšlenkou jeho uvažování, a ač se sebevíc snažil, nešlo jej z tohoto místa sesadit.

Spěšně urovnal postel, pokud se to dá tak řict. Schoval dopisy a rychlým krokem vyšel z ložnice. Musí přece nějak užitečně využít tu půl hodinku, o kterou se dnes probudil dřív.

Draco jedním nedbalým máchnutím shodil kříčící budík z nočního stolku. Nesnášel pondělky.

"O kom pak se ti dneska zdálo, Draco?" zeptal se pobaveně Zabiny a sjel mu pohledem k rozkroku.

Draco so vzpoměl na svůj dnešní vášnivý sen. Lstivě se usmál. "To kdybys věděl, tak se z toho poděláš," pomyslel si. Co by asi jeho zmijozelští kamarádi řekli na to, že Draco Malfoy sní o Harrym Potterovi.

Vzpomínal na vášnivý polibek po plese. Ten černovlasý Nebelvír si jej omotal kolem prstu a nemá o tom ani páru. Ty jeho nevinné smaragdové oči a tělo řeckého boha jej dokázalo dostávat do varu. Na nebelvírské povaze bylo pro něj, jako pro Zmijozela, něco přitažlivého. Zvlášť, když se jednalo o něj.

On se nebál mu postavit, byl mu rovnocenným hráčem. To on odmítl v prvním ročníku jeho přátelství, a tím si nevědomky přitáhl jeho pozornost.

Urážel ho, podkopával jeho sebevědomí a on nic. Pouze mu vracel údery. Později to dělal jenom proto, protože to byly jediné okamžiky, kdy si ho všímal. Draca Malfoye, kterému všichni ostatní padali k nohám, ale on ne. Kterému všichni podlézali, ale on ne. Kterému všichni věnovali maximální pozornost, ale on ne. Ironií bylo, že po jeho přítomnosti toužil nejvíc. Kterému, ač si to přiznávalo pouze málá, bezvýznamná, mizivá část jeho já, by padl k nohám.

Zamiloval si okamžiky, kdy jej mohl pokradmu pozorovat. Při hodině, ve Velké sini. Nebelvírského hrdinu, avšak o malém Zmijozelovi uvnitř něj nepochyboval.

Okouzlil jej jako nikdo jiný. Kam se hrabali naivní, zmijozelské puberťačky, kam se hrabala věčně vlezlá Pansy. Nemohli se mu rovnat.

Nic netuší. Netuší, že on je Zelená růže. Jednou přijde čas. Doba, které se Draco bál. Do hlavy se mu dostala vzpomínka na včerejší ráno. Ten okamžik, kdy do něj vrazil. Ten pohled plný otazníků, jeho rychlý útěk. Útěk od něj? Bude ho jeho nezkrotná, nebelvírská povaha chtít i jako Draca?

Draco na sebe pustil ledovou sprchu. Nesmí tak uvažovat. Nesmí o tom takhle přemýšlet.

Na posteli měl sepsané další psaní pro Harryho. Teď už ho nestihne poslat, udělá to před obědem, možná ještě stihne sovu poslat včas.

Prohlížel si nebelvírský stůl. Harryho ale nenašel. Možná přijde později. Při té představě vykouzlil na svých rtech natěšený úsměv. Posadil se mezi své gorily. Zamručeli s plnýma pusama něco jako pozdrav.

Pansy mu hyperaktivně nabízela všechny druhy jídla ze stolu, jakoby si to nemohl podat sám. Oči nemohl spustit z prázdného místa, kde sedával Harry. Všiml si akorát Rona.

Žalůdek mu sevřel zvláštní pocit. Cítil, že něco je jinak, něvěděl co. Nervozita mu začala zaplavovat celé břicho. Pocit se ještě zhoršoval, když uviděl přilétávat sovy s ranní poštou. Nedával na sobě nic znát.

Arogantní maska, kterou nasadil mírně zakolísala, když si všiml jasně bílé sovy. Nemohl se donutit nedívat se na ni.

"Ne, to není jeho sova," říkal si v duchu.

Ale sova se stále blížila jeho směrem. Elegantně před ním přístála a zvedla nožku s psaníčkem obvázaným červenou stužkou.

Draco cítil sucho v ústech. Začalo mu divoce být srdce. On to ví? A třeba ne? Opatrně, s třesoucíma rukama odvázal dopis.

Nikomu nepřipadalo nic podezřelé. Milostné dopisy dostával denně, akorát Pansy se ohlížela po nové sokyni.

Třásl se po celém těle. Nervozita prolévala každý kout jeho těla. Možná, že je to od něj. Pohlédl na nádhernou sovu sněžnou. Je to jeho sova.

Očima těkal po nebelvírském stole, ale on tam stále nebyl. S pohledem plným strachu a očekávání se zahleděl do pergamenu.

Rozhodl jsem se.
Harry

     
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blesk Blesk | 22. září 2009 v 10:40 | Reagovat

Teda, musím říct, že ten konec mě hodně překvapil. Myslela jsem, že Harry bude nějakou dobu zkoumat, šťourat se v tom a váhat, ale tohle bylo naprosto skvělý. Taková trochu "facka" Dracovi, že se to profláklo. Bravůrní! :)

2 Ivet Ivet | Web | 22. září 2009 v 10:46 | Reagovat

Hezky jsi nás napjala. x) Super kapitola po které prostě toužím po další. x)) Díky moc.

3 sion sion | Web | 22. září 2009 v 10:51 | Reagovat

kdy bude dalsi? prossssssiiiiiiiiim

4 Glorilian Glorilian | Web | 22. září 2009 v 13:10 | Reagovat

Héééééé... další!
(Promiň, ale kultivovaněji jsem se po přečtění téhle kapitolky vyjádřit nemohla.)

5 galadriel galadriel | 22. září 2009 v 14:11 | Reagovat

Blesk: Původně to byl můj záměr, udělat z Harryho "šťourala" nechat ho v tom chvíli plavat. Ale nakonec mě chytla myšlenka nechta chvíli taky plavat Draca :-D

Děkuji za kometíky, bude se snažit napsat, co nejrychleji další kapitolu :-). Jinak, vyžívám se v nekultivovanosti :-D heh :-D

6 Nade Nade | 22. září 2009 v 16:56 | Reagovat

No to je luxusní!!! Myslím, že Draco se z té nejistoty zblázní. "dábelský smích"

7 darken darken | 22. září 2009 v 18:15 | Reagovat

No hej, jak se rozhodl? Co to... Další, další! :-)))

8 Saskya Saskya | E-mail | Web | 22. září 2009 v 18:51 | Reagovat

krásna kapitola... a ten koniec... OMG xD

9 Kiki Kiki | 22. září 2009 v 19:47 | Reagovat

nááádherný...hihihi...chudák Draco :D to ho čekají krušné chvilky co...
ještě - nemáš tam překlep? Harryho sova je sova sněžná, ne pálená...

10 galadriel galadriel | 22. září 2009 v 20:16 | Reagovat

Jo, ten konec jsem si vážně vychutnávala, nikdy jsem nepsala žádnou větu s větší zálibou :-D Ani nevím, kde  se mi do hlavy dostala sova pálená, omluvte blbého stavaře :-D Děkuji za upozornění.

11 enedaka enedaka | 23. září 2009 v 8:03 | Reagovat

jé to bylo pěkný, nemohu se dočkat na další díl

12 Wierka Wierka | 23. září 2009 v 20:30 | Reagovat

prosím prosím brzo další....

13 Domiie Domiie | 26. září 2009 v 10:48 | Reagovat

tak tohle je doost dobry..kam se na tebe hrabe Rohlikova :D ta se muze jit zahrabat...honem napis dalsi diiiil Frede!!:))

14 Lucysek Lucysek | 5. října 2009 v 19:46 | Reagovat

juchuuuu!! uz ted tu chci mzourat na dalsi dilecek!! abych ti ho mohla pochválit!jen tak dal...

15 maizeen maizeen | 8. října 2009 v 10:55 | Reagovat

Gal... skvělá povídka i když jsem ji četla hned skoro první pamatuji si ten děj do teďka.... bude další??? :-D

16 Nade Nade | E-mail | 20. října 2009 v 14:36 | Reagovat

Tak kde je to pokračování? Bože ! Chci ... NE! ... Nutně potřebuju vědět, jak to bylo dál.

17 Evolet Evolet | 22. října 2009 v 20:36 | Reagovat

Takhle nás trápit. Utnout to v nejlepším a pak tak dlouho nic.:) Já harry/draco nemám moc ráda, ale Tvá povídka mě uchvátila po pár kapitolách. Snad nejsi moc vytížená a budeš mít brzy čas na psaní, jinak mě máš na svědomí.:) Doufám, že nás brzy obdaruješ další kapitolkou.

18 galadriel galadriel | 23. října 2009 v 12:44 | Reagovat

Ženy ani nevíte, jak mě vaše komentíky těší. Bohužel, času poslední dobou fakt moc není,kousíček kapitoly už mám napsaný, takže v pondělí, nebo lehce po něm, tu snad něco přibude :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama