Sídlo Galadriel

WHY?

8. srpna 2009 v 12:21 | galadriel |  jednorázovky
 Předem upozorňuji na přehnanou sladkost této práce. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já napíšu
něco takového. Ale vzhledem k tomu, že si poslední dobou připadám, jako chodící hromádka
všemožných emocí, nějak mě to nepřekvapuje :-D Chtěla bych věnovat tuto povídku své
kamarádce Barči. Jako poděkování za to, že má se mnou a s mými úchylkami trpělivost. :-)
V nejbližší době by tu mělo přibýt i pár jejích dílek, takže se je určitě na co těšit. A teď k
malému uvedení do povídky. Odehrává se v šestém ročníku. Chtěla bych zde připomenout
Dracovo vnitřní rozpoložení. Jeho otec je po události v Londýně v Azkabanu a Draco tak
ztratil svůj vzror. Má nelehký úkol od Temného pána a těžko se s ním vypořádává. I když to
není úplně hlavním tématem této povídky, pracovala jsem i na základě těhle informací. Takže
napsat to považuji něco, jako svou povinost. Takže krásné čtení :-)


Seděl opřený pod večerním stínem staré vrby. Chladný vzduch táhnoucí od jezera mu ovýval rozpálené tváře. Měsíční svit vytvářel na hladině temné obrazce. Nebylo slyšet nic. Nic kromě šustění větru. Miloval tuhle dobu. Noc mu nabýzela úkryt před světem. Tady se cítil volný, tohle byla jenom jeho chvíle. Do plic se mu dostával studený večerní vzduch. Svoboda, svoboda pro jeho myšlenky. Mohl být čímkoliv se mu zachtělo. Žádné starosti, žádné pravidla. V tuhle chvíli. Byla jeho jenom jeho. Prohrábl si plavé vlasy a zaposlouchal se do ticha svých myšlenek.

V ruce držel svou oblíbenou knihu. Měl rád její vůni. Žádná kniha mu tak nevoněla. Čichl si ke starým stránkám. Koupil ji po tajmu před mnoha lety v jednom antikvariátě. Otec by nesouhlasil, kdyby věděl, že jeho jediný syn čtě dílo nějakého mudly. Pro něj byla vše.

Evžen oněgin. Zamiloval se do jeho veršů. Tolik citů v pár větách. V jednom slovu dokázal říct víc, než by on sám dokázal v jedné straně. Uměl by snad on někdy něco takového sepsat? Našel si část s Taťániným dopisem. Znal ho už na zpamět a přeci jej pořád nacházel kouzelným.

Ztrácel se v Taťáně, když její řádky četl poprvé a ztrácel se i dnes. V její tajemné kráse, naivitě, až dětinskostí s jakou se dívala na svět. S něhou a bázlivostí s jakou předkládala Evženovi své city. Dávala mu své roztoužené a nezkušené srdce na stříbrném podnose. Uchvátila jej. Představoval si ji. Doufal, že také jednou potká svou Taťánu stejně jako Oněgin. Svou zasněnou Taťánu. Ale on by jí nepohrdl. On né.

Když mu přišel dopis z Bradavi věděl, že tam na něj bude čekat. Jenom na něj. Těšil se. Hořel nedočkavostí.

Bylo to jako blesk. Jeho touhy se vyplnily. Naprosto jinak než očekával a to jej ještě více zmátlo. Byl jím uchvácen. Nevěděl, co si počít, co dělat. Ve snech se útápěl v jeho smaragdových očích. Jak rád by zabořil ruce do havraních vlasů. Nemohl. Nemohl ho mít stejně, jako Oněgin nemohl mít Taťánu. Nesnesl to pomyšlení. Už si na něj ani nemohl vylívat hněv. Nenášel pohled plný opovržení a vzteku, kterým ho pořád probodával. Bolelo to. Jak moc to bolelo. Co by dal za jeden okamžik být s ním. Být jím milován. Být odvážný jako Taťána a vyjevit mu své city. Ale k čemu to všechno? On ho mít nemůže. Nikdy by jej nemohl mít.

Oba stáli na opačných stranách šachovnice. A ani jeden nemohl ustoupit. Záležely na tom životy lidem jim blízkým. Tohle bolelo ještě víc. Ztrácel svou Taťánu a né svou vinou. Nedostal ani příležitost ho mít. Proč?

Uslyšel něčí kroky blížící se k němu. Celý hrad má přece spát? Kdo se opovážil ho vyrušit v jeho chvíli? Každopádně toho bude litovat. Prudce vztal připraven seslat na nově příchozího ty nejhrůznější kletby.

Mesíční svit se odrážel od zelených brčálů. Často jeho oči přirovnával k smaragdům. Dnes by se k nim toto přirovnání hodilo víc, než kdy jindy. Mirné pootevřené rty. Černé vlasy rozcuchané, jako by se právě vyhrabal z postele, ale tomu nikdy nebylo jinak.

Jeho Taťána. Proč on? Proč zrovna teď? Chtěl pronést nějakou nejapnou poznámku, ale nešlo to. Měl pocit, že se mu srdce každou chvíli probuší přes hruď. Cítil se tak zoufalý a zranitelný. Zranitelný jako malé děcko. Hnusila se mu ta pravda. Musí zmizet. Musí zmizet, než stačí cokoliv říct. Ne, teď od něj nechce slyšet urážky. Nejspíš by se před ním zhroutil. Proč Taťáno? Uniklo mu krátké povzdechnutí. Musí pryč. Teď.

Dál ho pozorovaly ty nejkrásnější oči, které kdy viděl. Nemohl udělat ani krok. Stál, jak přimražený. Vyschlo mu v ústech a i přesto, že se stále přemlouval k odchodu to nešlo. Prostě to nešlo. Vypadal tak nádherně. Jak může odejít od někoho tak okouzlujícího? To prostě nejde. Odejít od své Taťány. Zesílil stisk ruky ve které držel knihu.

"Proč?" zašeptaly ta hříšná ústa.

Proč? Jak se mě můžeš ptát proč? Sám nevím a chtěl bych odpověď. Draco nervózně přešlápl. Začal se třást po celém těle. Jak se má vedle něj ovládat? Jak? Chtělo se mu křičet, ale ani na to se nezmohl. Co mi to děláš, Taťáno?

"Proč mi tohle děláš?" zeptal se úzkostně.

Chtěl odejít pryč. Tohle se nesmělo stát. Ne tohle se nikdy nestalo. On nesmí projevit slabost. On ne. Ne v tuhle chvíli. Ne v téhle době. Musí pryč dokud má sílu odejít.

Něčí ruka jej stáhla zpět k jeho Taťáně. Cítil, jak se mu chvěla. Odlepil oči ze země a s bázlivostí se zahleděl do zelených očí. Čekal opovržení, čekal hněv. Něco, co by jej znovu donutilo sebrat odvahu k odchodu. Čekal vše, kromě strachu a čeho? On měl strach z něho? Z Draca, ale proč? Slovo proč používal ve svém slovníku v poslední době častěji, než je zdrávo.

Zkaměněl při tom pohledu. Jestli měl před chvílí pocit, že mu srdce vyskočí z těla. Tak teď začíná pukat údery na hrudní stěnu. Byl tak blízko. Byla tak blízko.

" Víš, možná se mi vysměješ," šeptal nervózně.

Vysměješ? Tobě má Taťáno? Vysmívám se leda tak sobě. Musel vypadat směšně. S pohledem upírajícím se na něj jako na anděla.

Pustil jeho ruku. Přiblížil se k němu o něco blíž. Téměř se dotýkali svými těly. Stále na něj upíral svůj pohled. Připadalo mu to jako věčnost. Připadalo mu to jako chvilka.

" Už od mala mám rád jednu pohádku. Byla to jediná knížka, která se mi jako malému dostala do ruky, protože mého rozmazleného bratránka prostě přestala bavit. Tak jí odhodil a já si jí po tajmu přivlastnil," nesměle se usmál.

Draco dál zkoumal jeho pohled. To něco, co v něm nedokázal idetifikovat, teď přímo zářilo. Nikdy se na něj tak nedíval. A proč mu tohle vypráví? Proč ho tak mučí svou přítomností? Proč ho prostě neurazí a neodejde. Tak jako vždy. Má to snad být výsměch?

" Byla o jedné princezně, Růžence. Často jsem snil o tom, že také jednou najdu svou Růženku. Polibkem jí vysvobodím ze stoletého spánku a potom spolu budeme šťastní. Směšné, že?" pořád z něj nespouštěl oči.

Draco začínal být zoufalý. Polib mě Harry a vysvoboď mě. Jeho pohled jej jednoduše fascinoval. On byl nervozní. To něco byla nervozita. Z jeho očí to blýskalo. Byl stejně nervózní jako Draco. Usmál by se nad tím zjištěním, ale on nemohl nic. Ani mluvit, pohnout se, nic. Mohl cítit, jak se celý chvěje, ale nemohl udělat jediný pohyb. Proč?

" Víš co je ještě víc k smíchu?" pokračoval dál Harry. " Já jí našel!"

Dracovi se srdce rozsypalo na prach. Rozpadl se mu celý svět. Našel svou Růženku stejně, jako on našel svou Taťánu. Ale on pro něj nikdy nebude jeho Oněginem. Stejně jako pro něj není jeho Růženka. Sakra, Pottere, já bych pro tebe byl cokoliv. Tak proč ti to sakra nemůžu říct? Nestůj tu jak přimražený a konečně něco řekni. Proč to sakra nejde?

Harry omotal své ruce kolem Draca a přitáhl si jej co nejblíž. Téměř se dotýkali navzájem čely.

Draco mu roztál v náručí. To bolí. To tak moc bolí, Harry.

" Našel jsem tě má Růženko," zašeptal něžně.

Ruky mu putovaly po jeho zádech.

" Polib mě prosím," zoufalost, touha, nejistota, odvaha.

Dracovi projelo celým tělem houfy motýlů. Horká krev mu proudila v žilách. Omotal své ruky okolo Harryho krku. Jak krásné dotýkat se toho, koho milujete. Tak to on je jeho Růženka?

" Zachraň mě, Harry," zašeptal do ticha a spojil jejich rty.

Jazykem přejel po jeho spodním rtu. Harry pootevřel ústa. Draco neváhal ani chvíli a ulopil si je pro sebe. Jejich jazyky se navzájem dotýkaly. Ochutnával chuť jeho úst. Bylo to dokonalé. Přitiskli se k sobě jak nejblíž mohli. Tak, že mezi nimi nezůstala jediná mezera. Jeho ruce byly všude.

Byla to pravda? On skutečně líbal svou Taťánu? Upustil knihu a ta padla k zemi. Svého Harryho. Přisál se k němu a ještě víc prohloubil polibek. Jejich chvíle, jenom jejich.

Udýchaně od sebe odtrhli svá ústa, aby se mohli nadechnout. Oba se navzájem vzrušeně prohlíželi. Žádný sen, prostě pravda.

" Nemůžem," šeptl tiše Draco.

Po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Harry je všechny jemně slíbal a dál držel svou Růženku v náručí. Svého Draca.

" Zničilo by nás to," šeptal dál.

Zatím, co jej Harry hladil po vlasech. Tíha úzkosti šla slyšet v každém slově.

" Neplač Růženko. Bolí to, když pláčeš, víš?" konejšil ho Harry, ale i jemu unikla slza.

" Děkuji za probuzení, Draco," zašeptal a znovu mu slíbával všechny slzičky hledající si cestu na bledých lících.

" Miluji tě Harry," šeptal Draco.

Odtáhl se z bezpečí Harryho náruče, ačkoliv se jeho tělo vzbouzelo.

" Nemůžem."

" Já vím Draco," Harry už pláč nedržel.

Zdvihl knihu, kterou Draco upustil, a chtěl mu jí podat.

" Nech si jí Harry. Já byl tvou Růženkou. Ty jsi byl mou Taťánou," snažil se o úsměv, ale byl to úsměv plný beznaděje.

"Miluju tě Draco," Harry si přitiskl knihu k hrudi a smutně se díval na Draca.

Nechal ho samotného stejně, jako on nechal jeho. Ale už to nebude stejná samota jako před tím.

Draco pospíchal zpátky k hradu. Musel pospíchat, jinak by jej nohy donutily se vrátit a on nesměl.

Budu pro tebe vším, čím budeš chtít. Tvou Růženkou, tvým Oněginem, tvým Dracem. Ztratil jsem tě Harry. Ztratil stejně jako Evžen Taťánu. Už nikdy nebudeš můj Harry, protože prostě nesmíme, protože to prostě tak je. Buď alespoň prosím mou Taťánou. Budeš navždy mou Taťánou, Harry. Jenom mou Taťánou.

Ach má Taťáno.
   
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 maizeen maizeen | 8. srpna 2009 v 20:48 | Reagovat

Teda sic malé chybičky ale to určitě ještě dopiluješ, ale dějství je nádherné... Nikdy bych neřekla že mě to tak dojme... neboť se o slash tak nezajímám jako ty ale tvoje nádherně vybraná slova doplňují smysl celé té povídky... prostě bomba

2 galadriel galadriel | 9. srpna 2009 v 12:17 | Reagovat

Och děkuji jsem poctěna že se líbí :-) Vím v češtině mám co dohánět, le takový kometář vždycky potěší, člověk aspoň ví, že má cenu něco psát. Né jenom cenu ale i větší chuť :-)

3 Lada Lada | 23. srpna 2009 v 1:58 | Reagovat

Rozhodně ve psaní pokračuj. Hodnotím nápad s Oněginem. je to originální a svěle použité.

4 cincina cincina | Web | 11. prosince 2011 v 18:50 | Reagovat

Rozbrečelo mě to :(...Dokonalé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama