Sídlo Galadriel

Chycen do tvých sítí 3

14. srpna 2009 v 14:30 | galadriel
  Musím se přiznat, že tahle kapitola mi dala celkem zabrat. Nevím kolikrát jsem každý odstavec 
smazala a znovu přepsala. Nakonec jsem se přeci jenom dostala tam, kde jsem chtěla být.
Doufám, že se vám budedobře číst. Věnováno všem, kteří tohle čtou :-) Komentíky potěší.
Vaše Galadriel


3.kapitola

Dodělal již několikátý stoh papírů, který se mu několik dní válel po stole. Unaveně se svalil v křesle a promasíroval spánky. Probíral se finančními záležitostmi celý zbytek dne. Tyhle věci si chtěl udělat sám. Celý jeho život jej jeho otec učil krom jiného i umění ekonomiky. Nerad nechával tuhle práci na někom z jeho podřízených. A vedl k tomu i svého syna, který mu za to byl vděčný. Rodině Malfoyů patřilo hodně známých podniků po celém Londýně. Bylo jasné, že si jeho zaměstnanci občas něco přisypou do vlastní kapsy. Koneckonců, kde tomu tak nebylo. Takhle to mohl mít alespoň z větší části pod kontrolou.

Při vzpomínce na otce se nervózně otřásl. Nesnášel jeho výchovu. Ne, nenáviděl ji jako jeho samotného. Nesnášel okamžiky, kdy v sobě viděl Luciuse samotného.

Nesnášel celou atrapu rodiny Malfoyů. Nepláčou. Neprohrávají. Nemají soucit, nemají žádné city. Nikdy je nesmí projevit. Pořád chladní. Pořád vznešení. Pořád tak stupidně dokonalý. Dokonalost rodiny Malfoyů. Celé generace jí přiživovaly, vyrůstaly na ní. I Draco. Až to nakonec vzal jako součást svého života, jako součást jména Malfoy.

Mohl si jen představovat, co by na jeho současný životní styl řekl jeho otec. Určitě by mu vytkl, že nemá dědice, ženu, řádný život. Na střídání partnerek by se nejspíš jenom usmál tím jeho typickým polovičatým úsměvem a řekl, že je po něm. Zvláštní. I po tolika letech, co je mrtev ho zajímalo, jaký by na vše měl názor. Co by tomu řekl. Tak moc vždy chtěl udělat na otce dojem. Vždyť k tomu byl vychováván, dělat dojem. Věc, která se od něj očekávala. V mládí byl jeho vzorem. Pěkný to vzor.

Sblížení s Pansy a jejími podlými plány. Využívání lidských slabostí. Na tohle měla talent. Jenom si užívat, žádné vazby, ani city. Tenhle styl života mu vyhovoval. Proč by se chtěl k někomu vázat. Jenom další závaží na nohy, které vám brání v cestě kupředu. Nikdy nechápal city jako láska, důvěra. Kdo ho to mohl taky naučit. Jeho matka, která si tak neodbytně držela status ledové královny? Jeho otec, vždy pro něj byl jen kus majetku. Pro něj byl jen jeho vlastní chtíč, potřeby. Proč by jej měly zajímat potřeby jiných.

Vzal do ruky svůj deník a začal v něm listovat. Už ani nevěděl, jak dlouho si jej píše. Dárek od Pansy. Ze začátku mu to připadalo zvrhlé, ale nakonec to vzal jako docela zábavné vyplnění jeho volného času.

Hermiona. Naše malá knihomolka. Zítra večer. Možná, že jí taky věnuje stránku ve svém deníku.

Podle se usmál. Tichem v praconě proletělo zvuk zaklapnutí knihy.

Harry se už poněkolikáté prohlížel v zrcadle. Dnes večer chtěl vypadat dobře. Černá košile, horní knoflíčky nechal ležérně odepnuté. Dal tak na odiv kousek své vypracované opálené hrudi. Havraní vlasy měl pořád trochu rozcuchané, ale k jeho vyzáži to prostě patřilo. Dělalo ho to více sexi, jak říkávala Hermiona.

Když svůj vzhled zhodnotil, jako ucházející vydal se do předsíně, kde na něj čekal jeho partner. Oblečený ve stylu Jereda Leta, bylo v něm vždy cítit trochu rebelie. To byla jedno z věcí, která ho na něm přitahovala.

Všiml s Danova dychtivého pohledu, když vztoupil do jeho blízkosti.

Vzpoměl si na jeho nadšený výraz, když ho pozval na večeři. Nečekal tak pozitivní reakci. Dlouho na něm neviděl ten nadšený úsměv. Vypadal jako desetiletý chlapec, který dostal vytouženou hračku. Ani si neuvědomoval, jak moc tyto kraťounké okamžiky postrádal. Většinou taková pozvání přicházela z Danových úst. O to větší musel mít radost, když se k něčemu takovému odhodlal Harry.

Přišel pomalu k Danovi a majetnicky ho obejmul.

" Vypadáš nádherně lásko." zašeptal a přimouřil víčka.

" Ty taky lvíče." na tváři se mu začal rýsovat slabý růměnec.

Harry se trochu ošil nad tou přezdívkou. Připadalo mu to trochu dětinské, ale nechal to být. Danovi se to líbilo a bylo to stokrát lepší, než zlatý chlapec a podobně.

Červánky na lících jeho přítele neunikly jeho ostřížímu zraku. Lichotilo mu to. Nervózně se pousmál nad tím zjištěním. Stále to tam je. To něco mezi nima. Vzájemná přitažlivost, touha. Jemně jej políbil na líčko. Ne, nechce nikoho jiného. Život s někým jiným by si ani nedovedl představit..

Malá mořská víla. Neznámější kouzelnická restaurace po celém Londýně, ba celé Anglii. Často označováno jako nejromantičtější. Není tedy divu, že to bylo často vyhledávené místo k žádání o ruku, vyjednávání sňatku, či jen romantickou schůzku. Neexistovalo jiné místo, kde by jste mohli udělat na svoji drahou polovičku lepší dojem. Už při vstupu se vám všudy přítomná lásky plná pohodová nálada dostávala pod kůži.

Vše bylo vyzdobeno v modrých barvách naaranžováno tak, aby si dotyčný připadal, jako by byl součástí nádherného podmořského světa. Jeden z předních kritiků kouzelnických restaurací se při návštěvě nezmohl na žádné jiné slovo, než velkolepé. Zasněný výraz, s kterým odtud odcházel mu prý vydržel několik dní po té.

Zasněný. Ano člověk si připadal jako ve snu, jako by vešel do jiné dimenze. Zde mohl na chvíli uprchnout od ruchu každodeního života.

Všechno interiérové zařízení bylo jakoby vytesané z ledu. Na všem se tedy odráželo světlo proudící z obrovských akváriích umístěných ve stěnách. Bar byl vytvořen taktéž z ledových cihel, což všemu dodávalo pohádkový nádech. Na různých místech byly postaveny mohutné vázy s rozličnou květinouvou výzdobu. Na některých stěnách restaurace byla zavěšena zrcadla. Vypadala, jako by jej někdo poskládal z malých střípků. Nikde nic nepřebývalo, ani nechybělo. Vše bylo vyřešeno a složeno do nejmenších detailů. Celému prostoru vévodil fontánka v jejímž středu nebyl nikdo jiný, než Malá mořská víla. Seděla na kameni z něhož byla také vytesána. Na všechny příchozí se usmívala. Čas od času jemně pročeřila vodu ocasem, nebo jen naklonila hlavinku do jiného úhlu. Nádherné kouzlo. Díky zrcadlům a akvárkům jste měli pocit, že jste vešli do nikde nekončícího prostoru. Vypadalo to nadpozemsky.

Harryho napadla jediná myšlenka. Jestli existuje nebe, vypadá právě takto. Věděl, že do této restaurace se zamlouvají místa i na měsíce dopředu, ale být Harrym Potterem se občas vyplácí. Podíval se na Dana, který na všechnu tu nádheru koukal se stejným úžasem, jako před chvílí on sám. Viděl už ledacos, ale tohle rozhodně nanejvýš předčilo jeho představy. Bylo to poprvé, co jsem zašli.

Trošku se nad tím zastyděl. Okamžitě si předsevzal, že tohle určitě nebude jejich poslední návštěva. Jakmile návštěvnící zbystřili Harryho okamžitě mu věnovali svou pozornost.

Harry byl na to zvyklí, i když mu to stále nedělalo dvakrát dobře. Dnes se to, ale rozhodl ignorovat. Dnes patří jenom jemu a nikomu jinému.

Dan si viditelně pozornost užíval a usmíval se na všechny strany.

" Děkuji Harry." natáhl ruku přes stůl, aby se mohl dotknout té jeho.

Harry se usmál a začal prozkoumávat bříšky prstů ruku svého přítele. Po celém těle se mu začínal rozlévat pocit štěstí a úlevy. Jak ho mohlo napadnout, že se k sobě nehodí? Oni k sobě patří a patřit budou. Nevšímal si všudy přítomných pohledů, které na ně upírali zvědaví stolovníci. Dnes patřil Danovi.

" Můžeš mi říct Pansy, co je tak naléhavého, že jsem musel opustit své sídlo a jít sem?" Odsekl bez pozdravu Draco a sedl si na prázdnou barovou židli vedle své kamarádky.

" Taky tě ráda vydím." odpověděla elegantně, jako by se žádný Malfoyovský výstup nekonal.

" Myslela jsem, že to tu máš rád. Koneckonců jsi majitel né. A také jsi pomáhal s výzdobou interiéru. Nikdy jsem ti to neřekla, ale vážně žasnu nad tvým vkusem, je to dokonalé." na krátký okamžik věnovala pozornost Malé mořské víle, která zrovna svým ocasem zamáchala ve vodě.

" To mi chceš říct, že jsi mě sem pozvala jenom proto, že to tu mám rád." poslední slova odříkával s delší pauzou a propaloval jí pohledem.

" Samozřejmě, že né. Myslela jsem si, že jako majitel máš větší přehled o svých hostech." řekla klidně a naprosto nereagovala na Dracovo rozhořčení.

Upíjela svůj drink zatímco stále netrpělivě koukala po nově příchozích.

" Proč by mě mělo zajímat, kdo sem chodí. Nemám důvod se o to zajímat. Zajímá mě pouze jestli hosté platí. Podle toho kolik mi tahle restaurace vynáší bych řekl, že se vyplácí být jejím majitele. Nic jiného mě zajímat nemusí." mluvil už s větší rozvahou.

Znal Pansy dobře. Ona by jej nikam netahala bez postraních úmyslů.

" Chlapec-kterého-chceš." doplnila jízlivým úsměvem.

"Cože?" věnoval jí jeden ze svých pohrdavých pohledů.

" Jak jsem řeka. Udivuje mě to, že alespoň v tomhle nemáš přehled. Potter. To jeho chceš ne? Měl bys do toho dávat trochu víc snahy. On ti neskočí do náruče, jako ti ostatní. Je to možná blbec, ale ne neskočí. Trochu snahy Draco. No nic. Dneska mi volala kamarádka, co tu mimochodem pracuje. Moc šikovná holka. Harry Potter se dnes hodlá navečeřet se svým přítelem v Malé mořské víle. Tudíž tady." vytáhla své eso z rukávu.

Dracovi se rozšířily oči a nahodil pro něj svůj typický polovičatý úsměv. Bude si ho moci prohlídnout z blízka. No cesta sem určitě nebyla až tak zbytečná.

" Když už jsme u tohole tématu. Co ty a slečna Grangerová."

" Zítra večer s ní mám rande." řekl jako by nic. " Ještě dneska jsem jí poslal puket růží. Na holky jako je ona to vždy zabere."

" Jen tak dál Draco." pochválila ho nadšeně Pansy. Byla ráda, že vše začíná, tak jak má. Dobrý zažátek je důležitý.

" Růže. Ach ty romantiku." oba dva se zasmáli a přiťukli si na "Dobrý začátek."

Všechny pohledy se začaly stáčet k nově příchozímu páru. Harry Potter. Kdy se z něj stal takový samec? Pomyslel si Draco a kousl se do rtu. Černá košilka obepínala jeho svalnatou hruď. Ano určitě musel mít vypracované tělo, byl to přece bystrozor. Na odiv vystavoval kousek své odhalené hrudi, díky pár nedopnutým knoflíčkům. Opálená dokonalá pleť, ke které tvořily kontrast smaragdové oči. Vykrojené rty odhalily zářivý úsměv, který věnoval svému příteli. Neposlušné havraní vlasy rámovaly jeho obličej. Kráčel vznešeně. Už to nebyl žádné neomalené děcko, ale dospělý muž. Nevěnoval pozornost pohledům, které jej sledovaly. I když ti, kteří na něj obdivně shlíželi, by jsi určitě chtěli něco z jeho pozornosti ukrást pro sebe. Nevšímal si nikoho, kromě svého přítele.

Potřepal hlavou, když zjistil, že na něj kouká stejně hltavě, jako polovina hostů. Malfoyové nezíraj. Připomněl si. Ne nesahal mu ani po kotníky. Pomyslel si při pohledu na Potterova přítele. Potter měl, ale vždy vkus, který nechápal. Draco by se byl vsadil, že mohl mít na koho jen pomyslel. I kdyby nebyl slavný. Měl v sobě cosi živočišného, vášnivého a tajemného. Plus jeho sexi tělo a nádherný zadek tvořili jeden přirozně žhavý a chtíč vyvolávající celek. Kam se hrabaly kouzelnické fotky, ani z daleka nemohly vystihnout Harryho Pottera. Bůh si s jeho tělem rozhodně vyhrál.

Draco ho chtěl. Jeho si rozhodně užije. Znovu se zadíval na ten okouzlující úsměv. Věděl, že chce, aby ho věnoval jemu a né tomu rádoby kouzelníkovi, kterého nazýval přítelem. Jednou bude jeho. Jednou ano, až přijde jeho čas. Otočil se zpět k Pansy a na tváři se mu usadil samolibý úsměv. Jednou si tě vychutnám Harry Pottere.

Dvojice zrovna dojedla a číšník jim přinesl další sklenice vína. Harry si vychutnával hořkost, která se mu usazovala na jazyce. Dnešek se opravdu vyvedl.

" Miluju tě Harry víš?" řekl potichu Dan a sklopil před ním nervózně svůj pohled.

Harry se zalekl té věty. Kdyby řekl jenom muluju tě, bylo by to v pohodě. Dodatek jako ´víš´ znamenal, že přijde něco, co se mu nebude líbit.

" Já nechci kazit tenhle nádherný večer. Vážně se mi to líbilo já jen … ." upřel na něj smutný pohled.

Bylo na něm vidět, že se bojí vyslovit to, co má na srdci.

" Vím, že poslední dobou náš vztah vázne a vím, že k tomu sám přidávám. Nechci tě ztratit chápeš? Ale taky nechci být v téhle nejistotě. Mě to ubíjí. "

" Dane." zavzdychal Harry a podíval se mu do očí.

" Ty mě neztratíš jasné? Prostě toho na nás poslední dobou bylo hodně. Trochu zpomalíme. Budeme se více věnovat sobě." usmál se.

" Miluji tě." zašeptal Harry svému příteli do ouška, když opouštěli onu pohádkovou restauraci.

Přece toho alkoholu bylo trochu moc. Začínal cítit, jak si probourává cestu do jeho mozku. Na jazyku měl stále jeho pachuť. S hlasitým prásknutím zasunul dveře od sprchy. Sprcha ho alespoň trochu probere. Nepotřebuje se zítra probudit s opicí, ani debilní náladou. Zítra musí být elegantnost sama. Jak taky jinak zapůsobyt na Grangerovou.

Voda začala oblizovat celé jeho tělo, jak příjemný a osvěžujítí pocit. Po celém těle si začal rozetírat mýdlo. Vzduch okamžitě nasákl jeho vůni.

Jemně si přejel po růžových bradavkách, které okamžitou reakcí ztvrdly. Havraní vlasy... jaké by to bylo zabořit do nich své ruce. Přejížděl po své hlavě a umýval pramen po prameni.

Opálené tělo, smaragdový pohled, ty oči... jeho doteky zdrsněly. Nechty se mu zadíraly do kůže a zanechávaly na ní zrudlé stopy. Hladil se po celém těle. Potterovi ruce. Ne, jsou to jeho vlastní, ale kdyby. Cítil, jak se v jeho břiše prolétevájí hejna motýlů.

Sesunul se na dlaždice a hlavou se upřel o stěnu. Kapičky vody stále dopadaly na jeho rozpálenou pokožku. Přejel si prsty po tvrdé erekci. Sykl bolestivou extází. Stiskl svůj penis a projel po célé jeho délce. Jaké by to bylo vzít si Pottera? Černá košilka obepínající jeho svalnatou hruď. Udělal pár dalších rychlých přírazů vztříc své ruce … Potter, vyvrcholení, orgasmus.

Kapičky vody dál oblizovaly jeho zpocené tělo. Myslel na Pottera? Myslel na Pottera, když si to dělal. Né, jak?

Protože má boží tělo, ksicht a vypadá kurevsky dobře. Proto ty idiote. S ošklivého káčátka se nám vyklubala labuť. Uvidíme, jestli mi odoláš Pottere, protože já tobě nejspíš ne.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 tess tess | Web | 14. srpna 2009 v 16:33 | Reagovat

tak tohle bude pravděpodobně jedna z mích nejoblíbenějších povídek.
už se strašně těšim na další díl.

2 gleti gleti | 14. srpna 2009 v 17:09 | Reagovat

souhlasím s tess, zatím jsem četla jen tuhle kapitolu, (ani nevím, jak mi mohla tak zajímavá povídka uniknout, když odkaz na DS máš už pár dní) teď se vrhám na předchozí kapitoly,
kterou verzí Nebezpečných známostí ses inspirovala, moc mi to připomíná francouzskou s Gerardem Philippem.

3 Saskya Saskya | 14. srpna 2009 v 17:16 | Reagovat

veľmi peknéé x-D
toho Dana nemám rada... :-DD

4 gleti gleti | 14. srpna 2009 v 17:21 | Reagovat

včera jsi napsala, že Harryho vidíš jako člověka, který má více štěstí než rozumu. Přidávám se, dokonce bych řekla, že je dokonalým představitelem "Hloupého Honzy", člověka, který není ani chytrý, ani silný, ale díky štěstí a dobrému srdci vždy vyhraje.

5 galadriel galadriel | 14. srpna 2009 v 18:12 | Reagovat

Tak teď se hodně stydím. Moje inspirace přišla s filmem Velmi nebezpečné známosti. Bohužel jedno slovíčko mi uteklo :-) Takže se omlouvám za zzmatek. Jinak ten filmek určitě doporučuji, alespoň já jsem se u něj příjemně bavila. Geti "hloupý honza" lepší přirovnání by mě snad ani nenapadlo. :-D Myslím, že to pěkně vystihuje jeho charakter. Tess, Saskyo moc děkuji za krásné a povzbudivé komentáře. Další díly se mi budou určitě psát líp s vědomím, že se to někomu líbí a čte to :-*)

6 tess tess | Web | 21. srpna 2009 v 22:34 | Reagovat

o tom vůbec nepochybuj. taky si myslim, že harry v sobě má něco z hloupího honzy, ale mylsim si, že fanfikci si z něj každý může udělat koho chce. ;-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama